Osobní

O mateřství

Květen je pro mě osobně měsíc “mateřství”. Nejen proto, že maminky slaví svůj svátek, ale také je to měsíc, kdy jsem se v roce 2017 stala poprvé mámou já sama. A tak si vždy v tomhle měsíci vždy znovu připomínám, jak velká životní změna to byla, jak moc mě to změnilo a vzpomínám nejen na těhotenství, porod, ale i na první dny v nové životní roli. Nevím, jestli mi to vydrží až do konce života, ale takhle každoroční rekapitulace mě nejenže baví, ale v těch méně “růžových” chvílích mi dává naději a hlavně vděčnost za to všechno, co mám.


Článek na téma “mateřství” jsem chtěla napsat už dlouho, ale pořád jsem nevěděla, jak tohle téma uchopit, aby to nebylo jedno velké klišé.

Pro každou z nás znamená mateřství něco jiného. Pro mě to bylo objevení obrovského množství lásky, vděčnosti, ale i strachu a poznání svých limitů psychických i fyzických. Už několik let předtím, než jsem se stala matkou, jsem si říkala, jaké to asi bude. Děti jsem měla vždy ráda, bavilo mě se o ně starat a hlídat je, několik let s nimi dennodenně pracovala, ale stejně byly moje představy naprosto jiné. Netušila jsem, jak velká životní změna to bude a často jsem pocity jiných maminek považovala za příliš “utažené za vlasy”… Sama jsem pak pochopila, že některé emoce a zkušenosti jsou prostě “nepřenositelné”. Moje představy o mateřství byly mnohokrát překonány- v tom pozitivním i negativním smyslu. Vlastní zkušenost s mateřstvím mi, doufám, dala i více pokory. Dřív jsem vnímala věci víc černobíle. Ano, taky jsem si asi občas neodpustila poznámku o tom, že “tohle” teda moje dítě dělat nebude. Tak přesně “tohle” všechno teď dělá 😉

Autor fotky: Foto NIKSTAR

Co pro mě vlastně znamená mateřství?

Dlouho jsem nad tím uvažovala. Mateřství je pro mě cestou. Stejně tak, jako se porodem narodila naše dcera, která byla ale zcela bezbranná, malinkatá a musí růst a vyvíjet se, tak i já jsem se v ten den sice stala matkou, ale neustále se měním a “rostu” s ní. Když se dcera narodila, často jsem jí spící držela v náručí, pozorovala ji, jak je dokonalá, křehká a v duchu jí slibovala, jak se budu snažit, aby s námi byla jen a jen šťastná. Naivně jsem si myslela, že bude stačit naslouchat jejím potřebám a obě dvě budeme spokojené. Jenže v průběhu těch 3 let už tolikrát došlo k situaci, kdy jsem nebyla šťastná já ani ona, kdy jsme střídavě brečely, křičely na sebe, kdy jsem říkala a dělala věci, které jsem nikdy v životě nechtěla… Kdy jsem si tak moc přála alespoň hodinu klidu, nebýt “jen” mámou, ale mít zase svůj život, svoje zájmy, svůj prostor. A všechny tyhle myšlenky si vyčítala a byla na sebe naštvaná, že mě vůbec napadají. Někdy mě vyděsily, někdy jsem se za ně styděla… Ale pomohlo mi uvědomit si, že i já mám právo být naštvaná, frustrovaná, vyčerpaná. Že není mým posláním být 24/7 dokonalá a usměvavá matka. Že pro dceru je možná někdy přínosnější, že mě vidí opravdovou a ne “dokonalou”. A tak přijímám i tyhle svoje emoce, i když to někdy není lehké, ale přináší to velkou úlevu.

Je pro mě velmi důležité, že o těchto emocích můžu s někým mluvit, většinou je to můj muž nebo některá z kamarádek. Z vlastní rodiny nejsem naučená příliš dávat emoce najevo a už vůbec ne o nich mluvit, a tak se to v dospělosti pomalu učím. A přitom je to tak potřebné a mnohdy jen samotné mluvení o problému přináší takovou úlevu! Moje okolí mělo někdy pocit, že jsem přece doktorka, tak si poradím a všechno zvládnu. Učila jsem se, jak léčit děti, nestudovala jsem na to, jak být dobrou mámou. Tou se učím být každý den… A naše dcera je mi dokonalou průvodkyní, zrcadlem i kritikem v jedné osobě.

Všem ženám, které o sobě pochybují, jsou nejisté a trápí se, že svému miminku zrovna nerozumí, bych ráda řekla, že je to naprosto normální a patří to k téhle jízdě na horské dráze s názvem “mateřství”.


Velmi si vážím maminek, které se rozhodly nechat si dítě i přes nepřízeň osudu, starají se o dítě postižené nebo jsou na všechno samy. Nedávno jsem na tohle téma četla opravdu skvěle napsaný příspěvek na instagramu od Alexandry z Doubletrouble a velmi dlouho ve mně rezonoval. A tehdy jsem si uvědomila, v jak rozdílné situace každá z nás je, že i pokud je dítě chtěné, plánované, pokud máme zázemí, partnera, přesto všechno mohou přicházet těžké chvíle. Ale pro maminky, které jsou z nějakého důvodu samy a nikdo je nikdy nevystřídá, pečují o dítě, které jim na jejich mateřskou lásku nikdy “neodpoví” prvním úsměvem, slovem ani prvními krůčky, je to snad ještě o to těžší. To jsou pro mne opravdové hrdinky.


Jsem vděčná a šťastná, že jsem se mohla stát mámou. Vím, že to není samozřejmost. O to víc si vážím toho, že letos budu moct svoji mateřskou lásku dát ještě někomu dalšímu.

2 komentáře

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *